Udržte Ebolu mimo Ameriku, ať to (Američany) stojí cokoli

Po tímto titulkem publikoval 27. května svůj názor na aktuální situaci na platformě substack.com a na LinkedIn Craig Spencer, profesor veřejného zdraví a lékař Emergency Medicine na Brownově univerzitě. Originál textu najdete zde, rychlou jehlou jsem ušil překlad, za nedokonalosti se omlouvám.

Dnes jsem slyšel neuvěřitelně znepokojivé zprávy. A myslím, že je to něco, co by měl vědět každý – a zejména každý Američan. Něco o pozadí: pravděpodobně jste slyšeli, že USA zavedly cestovní omezení pro občany zemí nejvíce postižených současnou epidemií Eboly. Možná jste také slyšeli, že ani dlouhodobí trvalí obyvatelé – včetně držitelů zelené karty – nebudou moci vstoupit do USA, pokud nedávno pobývali v Demokratické republice Kongo, Ugandě nebo Jižním Súdánu.

Tato omezení mě nepřekvapují, i když pochybuji, že budou mít nějaký smysluplný dopad. Jsou to politické body a má to vypadat, jako bychom „něco dělali“, ale v podstatě neděláme nic, abychom epidemii skutečně pomohli ukončit.

Ale to, co jsem dnes slyšel, je mnohem znepokojivější. Před pár dny Keren Landmanová informovala, že USA plánují zřídit v Keni karanténní centrum, kde by se prověřovali Američané vracející se domů z rizikových zemí. Když jsem se do toho ponořil a vyptával se dál, zjistil jsem, že je to ještě horší. Více spolehlivých zdrojů mi sdělilo, že zařízení se nezřizuje jen pro karanténu – bude sloužit i k léčbě Američanů s Ebolou.

Dnes večer se New York Times zabývaly jádrem věci: administrativa plánuje posílat americké občany vystavené viru do Keni, místo aby je přivážela domů, a nyní tam hodlá také poskytovat léčbu. Vláda školí několik desítek úředníků Veřejného zdravotnictví – uniformovaných členů amerického sboru – aby byli nasazeni do Keni a sloužili v této oblasti. Jsou to lidé, které posíláme na rozkaz, často do krizí, při katastrofách a při epidemiích. A podle tohoto plánu, pokud bude jeden z nich vystaven viru nebo onemocní, vláda ho zjevně ani nehodlá přivézt domů.

Pokud tomu rozumím, tento přesun do keňského zařízení by se vztahoval na jakoukoli „vysoce rizikovou“ expozici, jak ji definuje CDC, nebo na kohokoli s příznaky, zatímco čeká na testování. Poskytovatelé, kteří pečovali o pacienty s Ebolou v kompletních ochranných pomůckách bez jakékoli jiné známé expozice, by pod tuto lhůtu nespadali. Dovolte mi říct vám, proč je to pro mě neuvěřitelné a co si myslím, že by to mohlo znamenat. Představte si amerického občana, který léčí pacienty s Ebolou v Konžské demokratické republice. Selže mu část vybavení. Dostane se mu do oka aerosol nebo se poraní jehlou. Nebo se staral o pacienta, u kterého se později zjistí, že má Ebolu, bez kompletních ochranných pomůcek během zákroku. Podle tohoto plánu by tato osoba nebyla poslána zpět do USA – do země s mimořádnou sítí nemocnic vybudovaných pro karanténu a péči přesně o tyto osoby. Byla by posazena do letadla do Keni.

Nebo si vezměte Američana, který se nedávno staral o pacienty v Kongu, Ugandě nebo jiném ohnisku nákazy a rozhodl se strávit 21-denní karanténu v Evropě. Pokud budou evropská léčebná centra plná, nebo dojde k nějaké diplomatické roztržce a země nebudou mít důvod nám pomáhat, tento plán by je také poslal letadlem do Keni – ne zpět do USA.

Mluvil jsem s několika lidmi uvnitř administrativy, kteří potvrzují, že nařízení pochází z Bílého domu. Jeden to řekl bez obalu: „Nechtějí v USA nikoho s ebolou. Nikoho. Tečka.“ 

Totéž jsem slyšel začátkem tohoto týdne, když byli američtí poskytovatelé péče evakuováni z DR Kongo a administrativa argumentovala, že jejich vyslání do Německa dává největší smysl, protože se jedná o kratší let. Washington Post následně informoval, že Bílý dům „bránil tomu, aby se americký lékař, který byl vystaven Ebole během práce v Demokratické republice Kongo, vrátil do Spojených států.“ Lidé obeznámení s těmito diskusemi mi potvrdili totéž.

A tak nyní, když nás Američané budou nejvíce potřebovat – zejména Ti, kteří jedou do zahraničí, aby pomohli ukončit tuto epidemii u jejího zdroje – americká vláda plánuje poslat je do nemocnice, kterou v Keni staví od nuly. Proč by nám to mělo záležet?

Zaprvé, jedním z důvodů, proč je reakce na tuto epidemii tak pomalá a nerozhodná, je to, že USA v uplynulém roce dramaticky omezily svou humanitární podporu, a to i v Konžské demokratické republice. Vzdali jsme se své vedoucí role v oblasti globálního zdraví a sledujeme, jak se projevují důsledky. Znám mnoho lidí, kteří s těmito škrty nemají žádný problém a nemyslí si, že tyto programy jsou odpovědností Ameriky.

Teď se ale vzdáváme také odpovědnosti za naše vlastní lidi. Je pro mě neuvěřitelně těžké uvěřit, že dokážeme v příštích několika týdnech – nebo i měsících – uvést v Keni do provozu zařízení srovnatelné personálem, zásobami a zkušenostmi a těmi, které máme ve více než tuctu specializovaných nemocnic po celých USA. Pro tento kmen Eboly neexistuje žádná schválená léčba, což znamená, že přežití silně závisí na kvalitě systému a lidí kolem vás. Tento systém máme – já jsem Ebolu přežil a jsem tu dnes částečně díky němu – ale my jsme se rozhodli ho nevyužít.

Také se obávám, že by to mohlo lidi donutit skrývat svou potenciální expozici nebo motivovat jednotlivce či organizace ke zlehčování expozice. Pokud víte, že jakákoli „vysoce riziková“ expozice vás pošle do Keni místo domů, není těžké si představit, že by lidé nebyli zcela otevření ohledně toho, co se jim mohlo stát. To je přesný opak toho, co potřebujeme, abychom epidemii zastavili. Američany to také odradí od účasti v boji proti nákaze.

Znám několik poskytovatelů zdravotní péče, kteří zvažují své nasazení s humanitárními organizacemi, a my potřebujeme rychlou a silnou kavalérii, která by pomohla podpořit reakci v terénu, pokud máme mít nějakou naději na ukončení této epidemie. Ale programy a politiky, jako je tato, jsou přesně důvody, proč lidé budou s účastí váhat.

Pod tím vším se skrývá tvrdší pravda, kterou znám až příliš dobře. Přežil jsem, protože jsem byl léčen na Ebolu v Bellevue v New Yorku. Nikdy jsem nepřestal myslet na pacienty, o které jsem se staral v Guineji a kteří neměli ani zdaleka takovou kvalitu péče jako já, kteří zemřeli na nemoc, kterou jsem přežil, a byli ode mě odděleni jen pasem a letadlem.

Pokud jde o léčbu Eboly, už teď máme péči druhé kategorie v oblastech ohnisek nákazy a první kategorie v bohatších zemích. Já jsem měl to štěstí na péči první kategorie. Dovolte mi vysvětlit, proč jsem naštvaný. Ne, že by si Američané zasloužili víc než konžští pacienti – tato mezera je sama o sobě morálním selháním, které reprodukujeme při každé epidemii Eboly.

Jsem naštvaný, protože tento plán nejen nijak neřeší tuto propast v péči, ale navíc otevírá novou. V Kongu nezvyšuje kvalitu. Jen snižuje kvalitu pro Američany, které přitom posíláme na pomoc ze strachu, že se nemoc dostane k našim břehům. Když posíláte lidi do ohniska nákazy svým jménem, ​​máte jim poskytnout to nejlepší, co máte. Administrativa uvedla, že její prioritou číslo jedna je udržet Ebolu mimo Ameriku a prioritou číslo dvě je ukončit epidemii ve Střední Africe.

Nikde na tomto seznamu nejsou Američané, které žádáme, aby se zapojili a reagovali.